Jeden večer, jeden vlak

Magický realismus? Přesněji řečeno film, který se z realismu do magie a mystiky propadá – nenápadným a zcela nečekaným způsobem. Snímek Jeden večer, jeden vlak, do jisté míry esence belgického filmového umění, vznikl na základě literární předlohy Johana Daisnea. Koprodukci s Francií si vynutila okolnost, že se dílo zabývá v Belgii tabuizovaným tématem řeči. Ve sporu mezi Vlámy a Valony na univerzitě se Mathias (Yves Montand) postaví na stranu svých vlámských studentů. Z obavy, že by se mohl znelíbit, však stále odkládá sňatek se svou francouzskou přítelkyní Anne (Anouk Aiméeová). Vlámštinu ve filmu slyšíme při přípravě divadelního představení, na jehož textu se Mathias podílel. Anne je autorkou expresionistické dekorace a kostýmů, jež připomínají Murnauova Upíra Nosferatu, a tak prozrazují Delvauxův obdiv k německému mistrovi. Na Aiméeovou režisér myslel už při psaní scénáře, Montanda si vybral po zhlédnutí filmu Alaina Resnaise Válka skončila.

Z oblíbených motivů, které procházejí celým dílem, má v druhém filmu významné místo cesta vlakem, představující cestu za poznáním života, ale také smrti. Postava Smrti je při tom rovněž přítomná ve zmíněném divadelním představení a je to právě nešťastná Anne, kdo navrhl její kostým. Mathias příliš pozdě pochopí ženinu osamělost a význam, jaký pro něho její blízkost měla. Snovou atmosféru, jejíž součástí jsou věci, které nemusejí být tím, čím se zdají, zdůraznil režisér ostrými střihy, zkratkou a zvuky, jež nejsou doprovázeny obrazem. Chvilková fascinace tajemnou Moirou (moira = osudová moc, úděl) se mění v mdlobu a před Mathiasem stojí táž půvabná dívka, ale bez minulého kouzla. Náhle nejsou podstatné obrazy, které byly snad pouze výtvorem mužovy rozjitřené fantazie, ale jejich dešifrování, nabyté poznáním.