Díra

Michelangelo Frammartino (nar. 1968), bezpochyby nejvýznamnější italský filmař své generace, nepřichází v každém desetiletí s víc než jedním celovečerním filmem; pro svůj nejnovější se spojil s umělcem o 23 let starším: se švýcarským kameramanem Renatem Bertou. Bertovo jméno je spojeno s dlouhou řadou klasických děl; spolupracoval s Godardem, Rivettem, Resnaisem, Straubem, de Oliveirou nebo Rohmerem.

Píše se rok 1961. Zatímco sever Itálie je v průmyslovém rozpuku, jih zůstává stále opuštěným venkovem. Skupina jeskyňářů z bohatého severu přijíždí do vesnice kousek od Neapole, aby se nepozorovaně vydala prozkoumat jeden z nejhlubších jeskynních systémů v celé Evropě.

Dřív než se objeví titulek s názvem filmu, vidíme archivní záběry z výškového domu, reprezentující triumfující modernu. Konkrétně italskou modernu počátku šedesátých let, „antonioniovskou“ (nelze si nevzpomenout na titulkovou sekvenci z Noci). Právě odtud se pak expedice vypraví do protisměru, k počátkům, k přírodní cykličnosti, do zdánlivého bezčasí.