Americká noc

„Dělání filmu je pro mne posedlost, jíž žije každé vlákno mého těla. Jím film, piju film, spím film.“ David Fincher (2012)

Hrané snímky, které se točí kolem natáčení filmů, už jdou do stovek. Americká noc, věnovaná Griffithovým múzám, sestrám Gishovým, patří nejen k těm nejzábavnějším, ale je také jednoznačně nejvíce „nakažlivým“, což vám ještě dnes potvrdí bezpočet filmařů po celém světě. Ne vždy pochopené tajemství Americké noci vězí v tom, že není ani tak o lásce k filmu jako o lásce. Jí je tu stavěn oltář a v jejím jménu sloužena bohoslužba, kde se mj. káže: „Dovedla bych opustit chlapa kvůli filmu, ale nikdy film kvůli chlapovi.“ Celou dobu sledujeme, jak film vzniká, ale i když jedeme po ulici, musí to být Rue Jean Vigo, v televizi jakoby náhodou zrovna běží kvíz z filmové historie a vyčerpaný režisér se ve svých nočních snech stává opět chlapcem kradoucím z vitríny kina fotografie z filmu – ve jménu svatého Orsona W. A pak je tu ona kratičká scéna, v níž sleduje divák se zatajeným dechem a za doprovodu intimní hudby režiséra, jak rozbaluje čerstvou zásilku filmové literatury a nechá před námi defilovat jména králů. Jen mladý monsieur Léaud alias Alfons má úplně jinou obsesi: „Mají v sobě ženy něco magického?“ a je rozhodnut to vypátrat – s plným nasazením svého věku. Jeho režiséra vídáme oproti tomu uléhat ve filmu zásadně samotného. A do tmy jeho amerických nocí svítí: cinéma, cinéma, cinéma...!